• Filip Hausknecht

Dluhy jsou naše budoucnost. Doslova!


Článek vyšel 31. března 2021 na Alarmu. Odkaz zde



Žijeme v přesvědčení, že dluhy si lidé vytvářejí sami svou nezodpovědností a finanční negramotností. Ve skutečnosti na nich stojí celá naše ekonomika. Tím škodlivější je role soukromých exekutorů.


Česká vláda v březnu opět zamítla zavedení teritoriality exekutorů a ukázala, že současnou situaci exekuční krize nechce řešit. Tato krize má přitom kořeny přímo v podstatě současného ekonomického systému a není možné ji smést ze stolu pouhou „finanční negramotností“ dlužníků. Celková bezútěšnost českých exekucí zároveň vyzývá k zamyšlení nad úlohou dluhu v současné společnosti.

Bez práce nejsou koláče…

Václav Klaus mladší ve svém „dopise na rozloučenou“ upozorňuje, že „bohatství vzniká z práce“. Připomíná nám tak známé české přísloví, že bez práce nejsou koláče. Jenže co když jsou koláče, které jíme dnes, zaplacené z práce, kterou uděláme zítra? Jak takové koláče chutnají a jak dlouho je vydržíme jíst?



Dnešní koláče, zaplacené zítřejší prací, jíme takzvaně na dluh. V západní společnosti obecně máme tendenci se na takovéto stravovací návyky koukat skrz prsty. Všichni instinktivně neradi někomu dlužíme, protože dluh je formou závazku. Máme tendenci vnímat dluh jako něco, co nás staví do pozice slabších a závislých. Přitom nezávislost je jednou z nejvýše ceněných životních met a všichni se jí snažíme dosáhnout. Je znakem naší vyspělosti, zodpovědnosti a schopnosti se o sebe postarat. Tato představa nezávislosti se řídí heslem, že nejdřív se maká a teprve potom se hoduje. Má to ovšem jeden háček. Světová ekonomika už tímto způsobem minimálně padesát let nefunguje.

Světová ekonomika je ekonomikou dluhu. Nejlépe je to vidět na vzniku nových peněz. Když si totiž přijdeme do banky pro půjčku, nedostaneme peníze, které do banky uložil někdo jiný, jak si mnoho z nás myslí. Dostaneme úplně nové peníze. Peníze, které (za dohledu Národní banky) vznikly stisknutím tlačítka na bankéřově počítači a rázem se objevily na našem bankovním účtu. Takže peníze, které každý den používáme, nejsou kryté zlatem ani prací, kterou už někdo vykonal. Jsou kryté prací, kterou jsme slíbili vykonat zítra. Jinými slovy, jsou kryté naší schopností splácet.


A to se týká nás všech. Na dluh dnes nežijí pouze lidé z nejnižších vrstev nebo začínající podnikatelé. Na dluh dnes žije každý, kdo dostává výplatu od svého zaměstnavatele, protože i ta výplata je nejčastěji financována z úvěrů. A je jedno, jestli pracujete pro místního zemědělce nebo pro nadnárodní koncern. Všichni žijeme z dluhu.

…ale nejdřív se musíme najíst

Tento finanční systém má řadu více či méně oprávněných kritiků. Nedá se mu ale upřít, že otevírá mnoha lidem nové ekonomické možnosti tím, že jim zjednodušuje přístup k penězům (a to není málo). Bez tohoto systému by pro lidi bylo mnohem těžší začít podnikat nebo si třeba pořídit bydlení. To by v důsledku mohlo snížit jejich sociální mobilitu, snížit kvalitu života a tím i kvalitu práce, kterou eventuálně odvedou. Řečeno po lopatě, nejdřív se musíme pořádně najíst a teprve pak můžeme dobře pracovat.


Bohužel ručit za dnešní peníze naší budoucností má jeden zádrhel. Budoucnost je nejistá. Můžeme být sebevíc opatrní, zodpovědní a připravení, vždy nám ale hrozí riziko, že se objeví nějaká nepředvídatelná událost, absolutně mimo naši kontrolu a naše budoucnost vezme za své. A s ní i naše schopnost splácet dluhy. Může se jednat o osobní tragédie, jako jsou vážné nemoci či ztráta partnera, ale i globální taškařice, jako jsou světová pandemie nebo vzpříčení nákladní lodi v Suezském průplavu (na to se nedokáže připravit prostě nikdo).

Jedno velké kasino

Tento systém postavený na spekulaci s naší budoucností označila už na konci osmdesátých let minulého století britská ekonomka Susan Strange jako „kasino kapitalismus“. Jenže jak praví americké přísloví: „Když dlužíš bance sto tisíc, vlastní banka tebe. Když jí dlužíš sto milionů, vlastníš ty banku.“ A tak i v tomto kasinu bohužel platí pro každého jiná pravidla. Zatímco horní procento nejbohatších jako by hrálo s penězi ze stolní hry Dostihy a sázky, jejich zaměstnanci i téměř všichni ostatní musí jít v každém kole „all-in“. Musí ručit svými úsporami, svými domovy i vlastní svobodou. Ještě přesnější by bylo říct, že ručí vlastní budoucností. A to nejen za sázky, které uzavřeli oni sami, ale i za sázky, které uzavřeli jejich šéfové, manažeři, majitelé firem, bankéři a burzovní makléři.

Říká se, že v kapitalismu prokapává bohatství shora dolů, od geniálních vizionářů a neohrožených byznysmenů až k posledním údržbářům a sezónním dělníkům. Zvyšující se náskok horního jednoho procenta nad zbytkem populace tomu moc nenasvědčuje. Co ovšem skutečně prokapává (nebo spíš protéká jako Niagara) až úplně na dno, je riziko. Nejlepším příkladem je finanční krize z roku 2008. Zatímco lidé, kteří krizi způsobili svými nezodpovědnými sázkami, odešli od hracího stolu se zlatými padáky, obyčejní lidé, kteří jim důvěřovali (nebo s nimi ani neměli nic společného), přišli o své domovy a zaměstnání, museli si „utahovat opasky“ a jejich budoucnost vyletěla oknem. Ve všudypřítomné ekonomice dluhu připomíná „kasino kapitalismus“ jeden citát z Kunderových Směšných lásek: „I ve hře se skrývá pro člověka nesvoboda, i hra je pro hráče pat (…) Ze hry není úniku; mužstvo nemůže utéci před koncem ze hřiště, šachové figurky nemohou uprchnout ze šachovnice, hranice hřiště jsou nepřekročitelné.“

Vyhánění čerta ďáblem

Jak už bylo řečeno, všichni žijeme z dluhu. V současném systému není možné se dluhu vyhnout, dluh už není pouhým prohřeškem nezodpovědných. Dluh je stavební kámen současné ekonomiky. A s dluhem je vždy neodvratně spojené riziko. Naše společnost ovšem toto riziko rozděluje dost nerovnoměrně. V české společnosti je 719 tisíc lidí v exekuci. To není žádné Kainovo znamení, prostě se ocitli v situaci, kdy už nedokážou dluhy splácet. Přesto se k nim česká společnost chová jako ke zločincům. Ano, někteří z nich možná byli nezodpovědní (stejně je ovšem zajímavé, že společnost není tak přísná na nezodpovědné věřitele). Ale rozhodně ne všichni. Valná většina z nich měla prostě smůlu. Dopadlo na ně riziko současné ekonomiky dluhu. Jejich největší zločin je tedy to, co zároveň udržuje současnou ekonomiku v chodu. Těmto lidem hází česká vláda soustavně klacky pod nohy a dovoluje, aby mohli být nadále neúměrně trestáni za něco, bez čeho se v současné společnosti nedá žít. Za svoje dluhy.


Pokud jsou dluhy základním pilířem současné ekonomiky, zvládání s nimi spojených rizik se rovná ekonomické „zdravotní péči“. Cílem procesu vymáhání dluhů by mělo být především zahojení ran vzniklých z našeho předlužení. Jenže česká společnost se nehojí, právě naopak. V Česku je péče o dlužníky přenechána neziskovému sektoru, vymáhání dluhů formou exekucí je privatizováno a má ho zajišťovat volný trh. Ve výsledku současná situace, kdy stát vystupuje pouze v roli věřitele a jinak se o exekuce nestará, neprospívá ani dlužníkům, ani věřitelům. Ti první se propadají ještě hlouběji do spirály dluhových pastí, zatímco ti druzí jsou odkázáni na systém, který je předražený a v důsledku jen prodlužuje utrpení obou stran.

Současný systém soukromých exekutorů tak pouze vtlouká mezi znesvářené strany ještě větší klín a otevřené rány léčí solí. Stát dává od péče o své občany zase jednou ruce pryč a nechává je napospas dravé hospodářské soutěži. Kapitalismus je tak může pořádně vyždímat ještě jednou, než skončí definitivně na ulici.

Na problém vymáhání dluhů neexistuje jednoduché řešení, nicméně nikdo tváří v tvář současné situaci nemůže pochybovat o nutnosti změny. Člověk nevyhnutelně směřuje k závěru, že ve společenském systému, ve kterém je dluh jedním z hlavních pilířů ekonomiky, není možné zavírat oči před problematikou předlužení a ponechat její řešení napospas volnému trhu. Stát (jako institucionalizovaná podoba společnosti) musí vzít do rukou odpovědnost za problémy, které současná společnost nevyhnutelně produkuje, a snažit se je řešit takovým způsobem, aby nedocházelo k jejich prohlubování. Některé rány se totiž samy nezahojí. I proto je důležité podpořit výzvu za zrušení soukromých exekutorů.

Martin Tremčinský je ekonomický antropolog, působí jako doktorand na FSV UK.

22 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše